Zná vůbec někdo přesnou odpověď na tuto otázku, co je to klasická česká zahrada? Kam směřuje současná česká zahrada? A je vůbec možné definovat českou zahrádku? Má budoucnost přírodní česká zahrada? Existuje vůbec klasická česká zahrada?

Někdo si hned vybaví zahradu Jiřího Trnky, která je zpustlá, stará a zarostlá s trpaslíkem, mluvícím kocourem a nejchytřejší velrybou na světě. Někdo se vrátí k představám z dětství u své babičky (a dědečka) a idylicky si promění skutečnost, jak paměť dovolí či zdvořile nabídne. A někdo si vybaví túje, trávník a azurově modrý bazén. Ale jaká je ve skutečnosti česká zahrada?

Dokážeme si představit anglickou zahradu, francouzskou si spojíme s Provence, holanskou s tulipány, rakouskou s muškáty, uhlazeným a upraveným dvorkem, a tak bychom mohli pokračovat…

Už ozvonilo golfovým trávníkům, tújím a jalovcům, ale co je tedy ten náš národní klenot?

Co je to česká zahrada?

Je to zahrada, kde kralují ovocné stromy (převážně jabloně, třešně, švestky či hrušně) s pásem kolem kmene, kde je trvalková výsadba se štěpkou nebo letničkový bezplevelný pás nejen pro barevný efekt přínosný pro hmyz. Zahrada doplněná o jedlé keře (rybízy, angrešty, borůvky, muchovníky apod.) s podrostem jahod, brusinek a bylin nejen do kuchyně.

S dřevěným či kovovým plotem orámovaným kombinovanou výsadbou keřů, které kvetou postupně (dříny, lísky, hlohy, ptačí zoby, šeříky, habry a tak dále) a přinášejí užitek nejen majitelům (odhlučnění, čištění vzduchu, biodiverzita), tak i živočichům a ptákům (hnízdění, úkryt, potrava) s trávníkem, který se pyšní nejen sedmikráskami, jetelíčkem, pampeliškami, jitrocelem, hluchavkou, ale i jarními ladoňkami či prvosenkami. S vysokokmenem, pod kterým se dme pýchou rodinný stůl, u kterého probíhají nedělní letní obědy či týdenní pozdní večeře, trvalkové záhony plné jarních cibulovin, kombinované s bylinkami (šalvěje, yzopy, meduňka, pažitka atd.) a kvetoucí do pozdního podzimu...

S místem pro ohniště, které je ozvláštněno o kamenné zídky či kamenné nášlapy a doplněno o výsadbu podporující pocit soukromí. Vodní prvek, ať již v podobě přírodního jezírka, jezera či vodního pítka pro ptáčky.

Kompostérem, který je nejméně dvoukomorový, se skleníkem, který dovoluje urychlovat sadbu, pěstovat i v zimě a dovolí si vypěstovat i nějakou tu exotiku. S užitkovou částí doplněnou o vyvýšené záhony, pnoucí rostliny (vinná réva, ostružiny apod.) a sudem na vodu.

Soukromý kout s lavičkou, kam jde západní sluníčko, a kde rádi sedáváme ke konci dne. A dřevníkem, kam každoročně vykládáváme dřevo na oheň či dokonce do kamen. A tak bychom mohli pokračovat…

Ale toto je naše představa české zahrady.  Není to klasická česká zahrada.

Zahrada jako udržitelné polodivoké místo, které je příjemně klimatizované vysokým listnáčem, kde je ve většině roku, co k zobání, ovonění, pokochání, k řezu do vázy a plné bylinek nejen na každodenní vaření. Zahrada přívětivá pro všechny živočichy (i ty tzv škůdce), rostliny i mikroorganismy. U nás na zahradě potkáte ptáky, ježky, krtky, hryzce, slimáky, mšice, vosy, vosičky, čmeláky, včely, žáby, netopýry, bažanta, kocoury (našeho i sousedovic), žížaly, housenky, škvory, a tak bychom mohli pokračovat…

A co z otázky z titulku plyne? A je vůbec důležité vědět, jaká je vlastně česká zahrada?

Je to k zamyšlení...anebo je to jedno...