Když pole bylo zahradou

Starý způsob hospodaření jako inspirace pro dnešní zahrádkáře i zemědělce. Místo nekonečných lánů jedné plodiny ji tvořila pestrá mozaika malých políček, luk, mezí a remízků. Každý hospodář měl svůj kus půdy a znal ho do posledního kouta. Hospodaření nebylo oddělené od přírody, ale bylo její součástí.

Ještě před druhou světovou válkou vypadala krajina úplně jinak než dnes. Nebyly tu nekonečné lány jedné plodiny, ale spíš pestrá skládačka malých políček, luk, sadů a remízků. Každý hospodář měl svůj kousek půdy a znal ho tak dobře, že věděl, kde se drží voda, kde fouká vítr a kde se daří stromům.

Pole tehdy nebylo jen polem. 

Bylo trochu zahradou, trochu sadem a trochu loukou. Mezi obilím nebo zeleninou stály ovocné stromy – jabloně, hrušně, třešně. Pod nimi rostly keře rybízu, angreštu nebo lísky a v podrostu bylinky a tráva. Mezi tím se oralo, sázelo a sklízelo. Dnes bychom řekli, že to byla chytrá kombinace plodin, stromů a půdy. Tehdy to byl prostě selský rozum.

Výnosy nebyly tak vysoké jako dnes, ale půda zůstávala živá. Hnojilo se hlavně hnojem a kompostem. Stromy stínily půdu, bránily větru a pomáhaly udržet vláhu. Remízky nebyly zbytečné kouty, ale užitečné části hospodářství. Byly domovem ptáků a hmyzu, zadržovaly vodu a dávaly dřevo i ovoce. Krajina nebyla rozdělená na "užitečné pole" a "neužitečný zbytek". Všechno mělo své místo.

Po válce se ale začalo hospodařit jinak. 

Pole se scelovala, stromy překážely strojům, remízky mizely. Krajina se zjednodušila. Výnosy šly nahoru, ale půda začala chřadnout. Voda z polí rychle odtéká, v létě se krajina přehřívá a hmyzu ubývá. To, co dřív fungovalo samo, dnes musíme složitě zachraňovat.

A právě tady může být starý způsob hospodaření velkou inspirací. Ne proto, abychom se vrátili ke koním a  pluhům, ale proto, abychom si připomněli základní princip: pole nemusí být holá plocha. Stromy, keře a bylinky nejsou překážkou, ale pomocníkem. Dnes tomu říkáme agrolesnictví nebo permakultura. Naši předkové tomu říkali hospodaření.

A co když máme dnes jedinečnou možnost vzít si z minulosti něco, co opravdu fungovalo? 

Nemůžeme vrátit čas, ale můžeme si z něj vypůjčit principy. 

Naši předkové nehospodařili s ohledem na klimatickou změnu, ale jejich způsob práce s krajinou jí vlastně přirozeně předcházel.

Stromy na polích, remízky, pestré plodiny a živá půda pomáhaly zadržet vodu, chladily okolí a chránily krajinu před extrémy. Možná dnes nehledáme nové zázračné řešení, ale znovu objevujeme starý selský rozum. A možná právě návrat k tomu, co kdysi fungovalo, může být jednou z odpovědí na to, jak se vyrovnat s měnícím se klimatem.

Tahle myšlenka se ale netýká jen zemědělců. Týká se i nás, kteří máme zahradu, záhonek nebo sad. Když zasadíme strom mezi záhony, uděláme vlastně totéž, co dělali sedláci na polích. Když necháme kout pro keře a byliny, pomáháme půdě, vodě i hmyzu. Když nesázíme všechno do jedné řady a jedné plodiny, ale mícháme zeleninu, bylinky a stromy, vytváříme malou pestrou krajinu.

Naši předkové neznali slova jako biodiverzita nebo klimatická změna. Přesto hospodařili tak, že půda držela vodu, pole se nepřehřívalo a krajina zůstávala živá. Možná právě v tom je jejich největší odkaz pro dnešek.

Pole tehdy nebylo továrnou na obilí. Bylo krajinou.
A krajina byla domovem.

Možná nemůžeme změnit všechna pole kolem sebe. Ale můžeme změnit to, co máme na dosah. Zahradu, sad, kus louky. A tím se můžeme přiblížit způsobu, jakým se hospodařilo dřív – pomaleji, pestřeji a s větším respektem k půdě.

Protože návrat k těmto principům není krok zpátky.
Je to krok k tomu, aby krajina znovu fungovala – pro rostliny, pro zvířata a nakonec i pro nás.