AI a zahrady. Strach z nového, nebo nový prostor pro lidskost?

V posledních letech se umělá inteligence stala tématem, které rozděluje společnost možná stejně jako kdysi sociální sítě nebo internet samotný. Jedni ji vítají s nadšením, druzí se jí obávají a pak je tu ještě skupina lidí, kteří říkají: "Ano, ale s mírou." Jenže kdo vlastně určuje tu správnou míru? Možná nakonec každý sám za sebe.

Já osobně patřím spíš do tábora lidí, kteří rádi zkouší nové věci. Baví mě hledat hranice – jak svoje vlastní, tak hranice nových technologií a přístupů. Zároveň ale ráda čerpám i z minulosti to dobré, funkční a opravdové. A právě v tom je podle mě důležité slovo "vlastní". Každý si musí určit svůj přístup sám.

Čím více se technologie vyvíjejí, tím více podle mě poroste hodnota individuality, osobního směru a osobní značky. Lidé budou stále více vyhledávat autenticitu. Budou chtít vědět, kdo za prací stojí, jak přemýšlí, co cítí a jaký má přístup.

A právě tady si zatím myslím, že lidskost AI nikdy plně nenahradí.

Když navrhujete zahradu, nestačí jen zadat pár parametrů do programu. Musíte být na místě. Musíte prostor vnímat všemi smysly. Pozorovat světlo během dne, vítr, zvuky okolí, sousedy, pohledy z oken, druh, typ a kvalitu půdy, podnebí nebo to, co už na místě roste. Musíte poznat klienta, jeho život, potřeby, tempo i sny.

A pak je tu ještě něco mnohem důležitějšího – samotný proces tvorby.

Ten moment, kdy s klientem společně tvoříte. Kdy si povídáte, hledáte cestu, ladíte detaily, smějete se, a nakonec vytvoříte něco, co má duši. To není jen technická práce. To je vztah, zkušenost a emoce.

Stejně tak rostliny.

Ty kvalitní musí někdo vybrat, dovézt, zasadit a pečovat o ně. Musí je někdo znát. Vědět, jak se chovají v různých podmínkách, jak spolu fungují, co potřebují a jak budou vypadat za několik let. To není jen databáze informací. To je zkušenost, cit a často i intuice.

Věřím ale, že AI může být skvělým pomocníkem.

Může pomoci lidem, kteří si chtějí zahradu zkusit sami. Může dát odvahu těm, kteří se bojí začít. Může nabídnout inspiraci, nápady nebo základní plán. A to je vlastně krásné. Život by měl být hra, radost a objevování.

Pokud si ale hrajete někde, kde už záleží na zkušenostech, detailech a hlubším porozumění prostoru, pravděpodobně stejně budete chtít profesionála. Člověka, který možná AI při práci použije, aby si některé procesy usnadnil, ale zároveň do práce vloží svoje know-how, zkušenosti a vlastní pohled.

A právě to je podle mě budoucnost. Ne boj člověka proti AI.

Ale schopnost využít technologie jako nástroj, který nám může pomoci tvořit lépe, rychleji nebo efektivněji, aniž bychom ztratili sami sebe.

Nedávno mě zaujal článek o nové aplikaci Spacelift, která údajně dokáže replikovat práci zahradních designérů a navrhovat zahrady od začátku. Její tvůrce řekl:

"Jsme zvyklí používat technologie k navrhování každé části našich domovů – kromě našich zahrad. Spacelift to mění. Dává lidem výchozí bod, plán a důvěru, aby skutečně něco vytvořili – ne jen si to představit."

A víte co? Vlastně tomu rozumím.

Myslím si, že podobné nástroje mohou být pro mnoho lidí skvělým začátkem. Mohou otevřít dveře kreativitě a přiblížit zahradní tvorbu lidem, kteří by si jinak netroufli. Ale stále si myslím, že skutečně kvalitní zahrada vzniká až tehdy, když se propojí místo, člověk, zkušenost a cit.

Možná se mýlím. I to je možné.

Nemám křišťálovou kouli a sama vnímám, jak neuvěřitelně rychle se AI vyvíjí a posouvá dál. Ale možná je nakonec úplně jedno, kam až se dostane.

Protože místo strachu z nového je možná důležitější věřit sami sobě. Věřit tomu, co děláme, co nás baví, naplňuje a co umíme předat dál.

A jen pozorovat, jak ten život všechno zajímavě propojuje a tvoří.

Inspirací k zamyšlení byl článek z The Guardian o debatě zahradních designérů nad využíváním AI při návrzích zahrad během Chelsea Flower Show.

Fotografie jsou z naší zahrady – zahrady dvou zahradníků, kteří mají nejraději přirozené kouty, divokost a blízkost přírody.