Musíme opravdu opečovávat každý metr zahrady? La Foce ukazuje jinou cestu

Jsou zahrady, které si pamatujeme kvůli rostlinám, nádhernému stromu nebo zajímavému detailu. A potom jsou zahrady, které nás přinutí přemýšlet o zahradě úplně jinak. Jednou z nich pro nás byla La Foce v toskánském údolí Val d'Orcia.

Jako zahradníci jsme ji při naší cestě Toskánskem samozřejmě nemohli vynechat. Nejsilnější inspirací pro nás ale nakonec nebyly konkrétní rostliny, ale bylo to něco mnohem podstatnějšího, způsob, jakým zahrada pracuje s prostorem. Od přesně komponované formální části u domu postupně přechází do stále volnější zahrady, až se nakonec téměř nepozorovaně propojí s okolní krajinou. 

Od domu až do krajiny

La Foce začala získávat svou dnešní podobu ve dvacátých letech minulého století, kdy Iris a Antonio Origo začali obnovovat rozsáhlé panství. Zahradu pro Iris Origo navrhoval anglický architekt Cecil Pinsent, který zde dokázal propojit formální italskou zahradu s charakterem toskánské krajiny.

V bezprostřední blízkosti domu je zahrada přesná a intenzivně opečovávaná. Najdeme zde tvarované živé ploty, růže, pergoly, cesty a jednotlivé zahradní prostory. Čím více se ale od domu vzdalujeme, tím více se zahrada uvolňuje. Přibývají stromy, volnější porosty a louky, až se hranice mezi zahradou a krajinou téměř ztrácí.

A právě tento princip nám připadá mimořádně důležitý i pro současné zahrady.

Nemusíme zahradničit všude stejně

Máme často pocit, že bychom měli celý pozemek nějak "udělat". Založit záhony, trávník, vysadit rostliny a potom všechno pravidelně udržovat. Jenže proč bychom měli každému metru zahrady věnovat stejné množství práce, vody a energie?

Největší péči můžeme soustředit tam, kde skutečně žijeme – kolem domu.

Tady má smysl mít terasu, posezení, bylinky, zeleninovou zahradu, oblíbené trvalky, růže nebo vodní prvek. Je to prostor, který vidíme z oken, kterým každý den procházíme a ve kterém trávíme nejvíce času. S rostoucí vzdáleností od domu ale může intenzita péče postupně klesat.

Místo množství jednotlivých rostlin začíná být důležitější struktura zahrady, stromy a keře, stín, cesty, průhledy a hloubka prostoru. Místo pravidelně sečeného trávníku může přijít louka. Místo složitého trvalkového záhonu skupina keřů nebo několik dobře umístěných stromů.

Nejde o zanedbanou zahradu. Naopak. Jde o zahradu, která je dobře navržená, a proto nemusí být všude intenzivně opečovávaná.

To nejkrásnější možná roste za plotem

La Foce nádherně pracuje také s okolní krajinou. Výhled na vzdálený kopec, pole, cestu nebo skupinu cypřišů se stává součástí zahradní kompozice, přestože leží daleko za hranicí pozemku.

A to je princip, který můžeme velmi dobře využít i u nás. V českých zahradách máme často tendenci hranici pozemku uzavřít vysokým živým plotem. Někde je to samozřejmě potřeba kvůli soukromí nebo nevzhlednému okolí. Pokud máme ale za zahradou louku, pole, les, starý strom nebo krásný výhled, proč jej schovávat?

Nemusíme vlastnit všechno, na co se ze své zahrady díváme.

Dobře vedený průhled může krajinu za plotem přirozeně vtáhnout dovnitř a zahrada díky tomu získá hloubku, kterou bychom žádnou další výsadbou nevytvořili.

Stejný princip používáme i v českých zahradách

Velmi podobně dnes přemýšlíme například o zahradě v Solopyskách. Intenzivnější obytná část vzniká v bezprostředním okolí domu a směrem dál se zahrada postupně uvolňuje přes ovocné stromy, keřové skupiny a volnější porosty až do okolní krajiny.

Stejný princip dlouhodobě sledujeme také v zahradě v Klokočí. Ani tam není cílem opečovávat každý metr stejně. Důležitější je vytvořit pevnou strukturu zahrady a některým částem dovolit fungovat přirozeněji.

A právě tento přístup bude podle nás stále důležitější.

Možná právě tak budou vypadat zahrady budoucnosti

Když mluvíme o zahradách připravených na horko, sucho a klimatickou změnu, většinou řešíme výběr odolných rostlin nebo zachytávání dešťové vody. Stejně důležitá ale může být otázka, jak velkou část zahrady vůbec potřebujeme intenzivně udržovat. Čím větší pozemek máme, tím větší smysl dává soustředit péči do okolí domu a směrem ke krajině postupně ubírat.

U domu detail, květiny a každodenní život. Dále stromy, keře, ovocné dřeviny a volnější trávník. Ještě dál louka, cesty a průhledy. A nakonec krajina.

Neznamená to mít méně krásnou zahradu. Právě naopak. Dobře vytvořená struktura, střídání otevřených a uzavřených prostorů, stín a promyšlené průhledy mohou dát zahradě mnohem větší hloubku než množství jednotlivých rostlin.

La Foce nám tak znovu připomněla jeden z nejdůležitějších principů navrhování zahrad:

Dobrá zahrada nezačíná seznamem rostlin. Začíná pochopením místa.

A možná právě v tom spočívá jedna z cest k zahradám budoucnosti – opečovávat intenzivně to, co je nám nejblíž, a čím více se vzdalujeme od domu, tím více nechat zahradu přirozeně přecházet do krajiny.

Méně práce, méně spotřebované vody a energie, ale rozhodně ne méně krásy.

Jak se vám tato legenda líbí? Ve skutečnosti byla ještě krásnější a atmosféra by se dala krájet!