Než začneme přírodu chránit, naučme se jí rozumět

Když se dnes mluví o přírodě, často slyšíme, že ji musíme chránit, zachraňovat, obnovovat nebo bránit. Jako by příroda byla něco odděleného od nás. Něco, co existuje kdesi za hranicí našich měst, domů a zahrad, a my lidé stojíme na druhé straně.

Jenže my nejsme proti přírodě. My jsme příroda.

Jsme součástí stejného světa jako stromy, ptáci, houby, bakterie nebo žížaly. Dýcháme stejný vzduch, pijeme vodu, která koluje krajinou miliony let, a naše existence závisí na procesech, které se odehrávají dávno předtím, než jsme se naučili stavět domy, obdělávat půdu nebo zakládat zahrady.

Možná tedy nepotřebujeme začít otázkou, jak přírodu zachránit, ale možná bychom se měli nejprve zeptat, zda vůbec rozumíme tomu, jak funguje.

Příroda není soubor jednotlivostí. Je to síť vztahů.

Když se podíváme na strom, vidíme kmen, větve, listy a možná plody. Vnímáme jeho krásu, stín, který poskytuje, nebo úrodu, kterou nám přináší, ale strom není jen strom, jeho listy zachycují sluneční energii, kořeny přijímají vodu a živiny a vstupují do vztahů s půdními organismy, v koruně hnízdí ptáci, na kůře žijí lišejníky, hmyz a další drobní živočichové a opadané listí se postupně rozkládá a jeho živiny se vracejí do půdy.

Strom je součástí mnohem většího společenství, ve kterém se jednotlivé organismy vzájemně ovlivňují, a právě v tom spočívá podstata fungování přírody.

Nejde o to, že by každá rostlina nebo každé zvíře mělo předem určený úkol, protože příroda nemá žádného hlavního zahradníka, který by rozhodoval, co kde poroste a kdo bude co dělat, ale živé organismy se vyvíjejí, přizpůsobují prostředí, soutěží o zdroje, spolupracují a stávají se součástí potravních sítí. Z těchto nesčetných vztahů vznikají fungující ekosystémy.

Příroda není založená na dokonalém pořádku. Je založená na souvislostech.

V přírodě nic nezůstává stejné

Člověk má rád jistotu. Chceme, aby naše zahrada vypadala tak, jak jsme ji naplánovali, aby každý strom rostl přesně tam, kde jsme ho vysadili, a aby trávník zůstal zelený, záhon upravený a rostliny se chovaly podle našich představ, jenže příroda není hotový obraz, je to nepřetržitý proces.

Stromy rostou a stárnou. Některé rostliny ustupují, jiné se objevují. Přichází suché období, deštivé léto, silný vítr nebo mrazivá zima. Organismy na tyto změny reagují a celé společenství se postupně proměňuje.

Tam, kde dnes roste louka, se mohou za několik desetiletí objevit keře a mladé stromy. Spadlý strom v lese otevře prostor světlu a umožní růst dalším rostlinám a odumřelé dřevo se stane domovem hub, brouků a dalších organismů.

To, co člověk často považuje za nepořádek nebo úpadek, může být přirozenou součástí obnovy.

Samozřejmě i příroda zná ztráty, nemoci a katastrofy, a není to svět bez konfliktů a utrpení, a přesto má díky rozmanitosti organismů a jejich vztahů pozoruhodnou schopnost reagovat na změny. A právě tuto schopnost bychom se měli učit chápat, pozorovat a podporovat.

Neučila bych děti přírodu chránit, ale nejdřív bych je učila přírodě rozumět.

A právě porozumění souvislostem a pochopení přirozených procesů je něco, co se podle mě ve školách stále příliš málo učí. Přitom je to to nejdůležitější, co bychom si měli ze školy odnést, protože když pochopíme, jak příroda funguje, jak je všechno vzájemně propojené a jakou roli v tom všem hrajeme my sami, nebudeme potřebovat tolik zákazů, příkazů ani pouček o tom, co smíme a nesmíme.

Budeme totiž sami rozumět tomu, proč se chovat tak, aby naše jednání prospívalo přírodě a tím hlavně nám samotným.

Proč jsme se naučili bojovat s tím, co nám pomáhá?

Stačí se podívat na běžnou zahradu. Na podzim shrabeme listí a odvezeme ho pryč, na jaře odstraníme suché stonky, vyplejeme všechny rostliny, které jsme sami nevysadili, a často odkryjeme půdu, aby záhony působily čistě, pak zjistíme, že půda vysychá, ztrácí strukturu a potřebuje další péči. Přidáváme hnojiva, zaléváme, kypříme a snažíme se napravovat problémy, kterým jsme mnohdy mohli předejít.

Přitom v lese nikdo každoročně neodváží opadané listí, nikdo nepřerývá půdu mezi stromy ani neodstraňuje všechny rostliny, které se samy vysemenily. Příroda má vlastní procesy a ví, že opadané listí chrání povrch půdy, pomáhá udržovat vlhkost a poskytuje potravu a prostředí půdním organismům, kteří se podílejí na jeho rozkladu a postupném uvolňování živin.

Příroda nepotřebuje být dokonalá. Potřebuje prostor pro život.

Představme si dvě zahrady. První má dokonale zastřižený trávník, několik solitérních rostlin, pravidelně vyhrabané záhony a nikde ani jediný spadlý list. Druhá má stromy, keře, trvalky, kus louky, tlející listí pod živým plotem, starý pařez a místa, kde mohou rostliny přirozeně růst a vysemeňovat se.

Obě mohou být krásné, ale jejich fungování se bude výrazně lišit.

Ve druhé zahradě vzniká více různých stanovišť, některá jsou slunná a suchá, jiná stinná a vlhká. Různé druhy rostlin poskytují potravu a úkryt různým živočichům a půda zůstává na mnoha místech zakrytá a organická hmota se postupně vrací do přirozeného koloběhu.

Taková zahrada nemusí být bezúdržbová, ani nemusí být ponechaná úplně bez zásahu, ale její majitel nevnímá každou změnu jako problém, který musí okamžitě odstranit, protože rozumí tomu, že zahrada je živé společenství, nikoliv jen dekorace kolem domu.

A v tom je zásadní rozdíl.

Ne každá rostlina je plevel a ne každý hmyz je škůdce

Naše hodnocení přírody často vychází z toho, zda nám něco vyhovuje. Rostlina, kterou jsme si koupili v zahradnictví, je vítaná, ale stejná rostlina, která se objeví sama na nevhodném místě, může být označena za plevel. Hmyz, který opyluje květiny, máme rádi, ale ten, který okusuje listy, už tolik ne.

Jenže v přírodě není žádný organismus dobrý nebo špatný jen podle toho, zda se nám hodí do našich plánů. Každý je součástí složité sítě vztahů, ve které má své místo a ovlivňuje život kolem sebe. To, že jeho význam zatím nechápeme, ještě neznamená, že žádný nemá.

Housenka, která okusuje listy, může být potravou pro ptáky, mšice živí slunéčka, pestřenky a další živočichy, odumírající dřevo hostí organismy, které se podílejí na jeho rozkladu.

To neznamená, že nemáme zasahovat tam, kde je to potřeba. Například invazní rostliny mohou ohrožovat původní společenstva, některé organismy mohou způsobovat významné škody a některé stromy představovat bezpečnostní riziko. Rozdíl je však v našem přístupu.

Nejdříve se snažíme pochopit, co se děje a proč, a teprve potom rozhodujeme, zda je zásah skutečně nutný.

Člověk nemusí být nepřítelem přírody

Někdy se ochrana přírody představuje jako neustálý střet mezi člověkem a okolním světem. Na jedné straně příroda, na druhé lidé, kteří ji využívají a mění. Jenže lidská činnost nemusí znamenat jen poškozování.

Mnohé naše druhově bohaté louky vznikly a přetrvávají díky dlouhodobému kosení nebo pastvě. Staré ovocné sady mohou být domovem celé řady živočichů. Citlivě obhospodařovaná krajina může poskytovat potravu lidem a zároveň prostor dalším organismům.

Nejde tedy o to, aby člověk přestal do přírody vstupovat. Jde o to, aby pochopil důsledky svého jednání.

Někde je nejlepším rozhodnutím ponechat přírodní procesy bez zásahu. Jinde je naopak vhodná pravidelná péče, například kosení louky, obnova mokřadu nebo odstranění invazního druhu.

Být součástí přírody neznamená nedělat nic. Znamená vědět, kdy zasáhnout, kdy pomoci a kdy nechat věcem přirozený průběh.

Zahrada jako místo, kde se znovu učíme žít s přírodou

Právě zahrady mohou změnit náš pohled na svět kolem nás.

Nemusíme vlastnit hektary lesa ani obnovovat rozsáhlou krajinu. Stačí začít v prostoru, který máme každý den před očima. Můžeme pozorovat, kde se drží vláha, kde rostliny prospívají a kde se jim nedaří. Všímat si, které květy navštěvují včely a čmeláci. Zjistit, proč pod stromy vzniká jiný rostlinný svět než na otevřeném slunci.

Místo neustálého boje s půdou ji můžeme chránit mulčem, kompostem a rostlinným pokryvem. Místo pravidelného odstraňování veškeré organické hmoty jí můžeme část vracet. Místo výsadby jednotlivých rostlin bez vzájemných souvislostí můžeme vytvářet pestrá a vrstevnatá společenstva. A především se můžeme naučit pozorovat, protože když začneme rozumět tomu, co se na zahradě odehrává, změní se i naše rozhodování.

Možná nepotřebujeme přírodu tolik zachraňovat. Potřebujeme ji přestat přehlížet.

Ochrana přírody má své nezastupitelné místo. Existují vzácná a ohrožená stanoviště, druhy i celé ekosystémy, které naši pomoc skutečně potřebují. Bez cílené ochrany bychom o mnohé z nich mohli přijít. Jenže samotná ochrana nestačí, pokud nerozumíme tomu, co vlastně chráníme.

Můžeme vysadit tisíce stromů, ale pokud nepochopíme vztahy mezi půdou, vodou, rostlinami a okolní krajinou, nemusíme vytvořit fungující ekosystém. Můžeme vybudovat krásnou zahradu, ale pokud v ní nedovolíme přirozené procesy, budeme ji muset neustále udržovat při životě vlastními zásahy.

Můžeme dětem stokrát říkat, že mají chránit přírodu, ale dokud jim neukážeme, proč je důležitá žížala, houba, starý strom nebo obyčejné tlející listí, zůstane pro ně ochrana přírody jen dalším pravidlem, které mají dodržovat.

Proto bych nezačínala zákazy ani příkazy. Začala bych zvědavostí. Pozorováním. Hledáním souvislostí. Ukázala bych dětem i dospělým, že příroda není něco, co existuje mimo náš každodenní život. Je přítomná v každém nádechu, v každé sklenici vody, v půdě pod našima nohama i v potravinách na našem stole. A že čím lépe jí porozumíme, tím přirozeněji se naučíme respektovat její potřeby i hranice.

Bydlet na zahradě znamená být součástí života

Když jsme začali mluvit o tom, že bychom měli na zahradě skutečně bydlet, nešlo nám jen o příjemné posezení pod stromem nebo krásné záhony kolem domu. Šlo nám o způsob života.

O zahradu, ve které má své místo člověk, ale také ptáci, hmyz, půdní organismy a rostliny. O prostor, kde nemusíme mít všechno pod kontrolou. Kde dokážeme přijmout proměnlivost, přirozené procesy i určitou míru neuspořádanosti. O místo, kde se člověk znovu učí vnímat svět, jehož byl vždy součástí. Možná je právě tohle nejdůležitější změna, kterou můžeme udělat.

Přestat přemýšlet o přírodě jako o něčem, co musíme neustále upravovat podle svých představ, a začít přemýšlet o tom, jak v ní žít tak, abychom nenarušovali více, než je nutné, a dokázali podporovat život kolem sebe.

Protože přírodu můžeme skutečně respektovat až tehdy, když pochopíme, že nejsme jejími pozorovateli stojícími někde stranou. Jsme jednou z jejích součástí. A naše zahrady mohou být místem, kde si to znovu připomeneme.

Tereza Svobodová
Bydlíme na zahradě – přírodní zahrady pro život