„Zahrada není dekorace, ale živý organismus.“ Rozhovor s Terkou a Tomášem z Bydlíme na zahradě

Plevel, slimáci, voda, biodiverzita nebo robotické sekačky. O tom všem jsme si povídali s Terkou a Tomášem z projektu Bydlíme na zahradě, kteří už několik let budují živou přírodní zahradu a inspirují tisíce lidí k tomu, aby začali přírodu kolem sebe vnímat jinak. Ne jako něco, co je potřeba neustále kontrolovat — ale jako funkční systém, se kterým se dá spolupracovat.

Když se podíváme na jaro, je to plevel a plevel a rychle rostoucí tráva… a většina z nás plevel na zahradě nechce. O čem to vypovídá, když ho tam máme někdy až nad hlavu?

Terka: Je pravda, že příroda málokdy dělá něco náhodně. Rostliny, kterým říkáme plevel, často nejsou problémem samotným. Jsou spíš reakcí půdy na podmínky, které na místě vznikly. Příroda nesnáší holou půdu. Když je odkrytá, narušená nebo dlouhodobě nevyvážená, okamžitě nastoupí pionýrské rostliny, které ji chtějí chránit.

Tomáš: Mnoho plevelů navíc půdu doslova "léčí". Některé hluboce koření, jiné přinášejí organickou hmotu nebo pomáhají rozrušit zhutnění. Takže místo otázky "Jak plevel odstranit?" je někdy lepší se ptát:

"Co se mi tím půda snaží říct?"

Jaký je rozdíl mezi přírodní zahradou a tou konvenční? Jde spíš o celkový přístup k přírodě nebo jen o způsob pěstování?

Tomáš: Rozdíl není jen v tom, co člověk dělá. Hlavně v tom, jak se na zahradu dívá.

Konvenční zahrada často funguje stylem:

"Jak přinutit prostor, aby vypadal podle mé představy."

Přírodní zahrada se naopak snaží pochopit:

"Co tomuhle místu přirozeně funguje a jak tomu pomoci."

A z toho pak vyplývá všechno ostatní.

Terka: Přírodní zahrada není o tom nechat všechno zarůst. Naopak. Je hodně o pozorování, vrstvení, práci s vodou, půdou a biodiverzitou. Jen člověk méně bojuje a více spolupracuje s procesy, které už příroda sama umí.

Čím si přírodní zahrada získala vás?

Terka: Asi tím, že člověk přestane mít pocit, že musí všechno neustále řídit. Přírodní zahrada je živá. Něco kvete, něco dozrává, něco voní, něco bzučí. Každý den je jiná. Milujeme: ptačí zpěv, večerní život, vůni bylin, čmeláky v květech, i ten pocit "šťavnatosti", který živá zahrada má.

Tomáš: A také to, že člověka zpomalí. Naučí ho víc pozorovat a méně tlačit na výkon.

Kde jste získali první zkušenosti?

Terka: Já hlavně na zahradě u našich a u babičky s dědou. Tam člověk ještě nepřemýšlel o "přírodní zahradě", ale úplně přirozeně vnímal rytmus sezón, sklizeň, práci s půdou nebo vůni hlíny po dešti.

Tomáš: Já přišel k zahradám spíš přes zahradničení samotné, přes rostliny, realizace a postupné hledání toho, co opravdu funguje dlouhodobě.

Terka: A oba jsme časem zjistili, že čím víc člověk přírodě rozumí, tím méně s ní musí bojovat.

Je biodiverzita prostředkem nebo cílem přírodní zahrady?

Tomáš: Obojí. Na začátku biodiverzitu podporujeme vědomě, vysazujeme různé druhy, vytváříme úkryty, necháváme kvést byliny, pracujeme s vodou, ale postupně se biodiverzita stává výsledkem dobře fungující zahrady.

Terka: Když je půda živá a zahrada nabízí potravu i úkryty, začne se život vracet sám. Přijdou opylovači, ptáci, ježci, motýli… a člověk najednou vidí, že biodiverzita není jen "hodně druhů", ale hlavně síť vztahů mezi nimi.

Proč je podle vás vrstvení klíčem k přírodní zahradě?

Tomáš: Protože příroda téměř nikdy nefunguje v jedné rovině. Když se podíváte do lesa, vždy tam najdete stromy, keře, trvalky, půdopokryvné rostliny a různé hloubky kořenů. Každá vrstva využívá prostor trochu jinak.

Terka: Díky vrstvení se méně přehřívá půda, lépe drží voda, vzniká mikroklima a zahrada získává stabilitu. Navíc působí mnohem přirozeněji a živěji.

Když si chceme vytvořit přírodní zahradu – co vlastně chceme?

Terka: Myslím, že člověk nehledá jen jiný způsob pěstování, možná hledá jiný vztah k místu. Chce živou zahradu, půdu, která funguje, prostor plný života, vodu, stín, vůně a místo, kde se dobře žije.

Tomáš: A také zahradu, která není závislá jen na neustálé lidské kontrole.

Je přírodní zahrada bezúdržbová?

Tomáš: To je velký mýtus. Přírodní zahrada není bezúdržbová. Jen je jinak udržovaná. Na začátku bývá práce někdy dokonce víc. Ale časem se mění její charakter.

Terka: Místo nekonečného rytí, boje s plevelem a hašení problémů člověk spíš pozoruje, usměrňuje, pracuje s mulčem a podporuje fungující procesy.

Podporuje už samotný přístup přírodní zahrady zadržování vody?

Tomáš: Jednoznačně. Přírodní zahrada se snaží vodu zpomalit, vsáknout a udržet v půdě. Živá půda funguje jako houba.

Terka: Pomáhá mulč, trvale zakrytá půda, vrstvení, stromy, keře, méně rytí i práce s dešťovou vodou. Místo otázky: "Jak vodu odvést?" se ptáme: "Jak ji co nejdéle udržet v krajině?"

Jak do zahrady přilákat opylovače?

Terka: Opylovače do zahrady nepřitáhne jedna "správná" rostlina, ale celé živé a pestré prostředí. Potřebují květy během celé sezóny, vodu, úkryty, rozmanitost a minimum chemie, ideálně žádnou. Důležité je, aby na zahradě od jara do podzimu stále něco kvetlo – od časných cibulovin přes ovocné stromy a kvetoucí keře až po trvalky a bylinky. Obrovsky fungují například dobromysl, tymián, šalvěje, levandule, meduňka nebo yzop, stejně jako původní druhy rostlin. Do zahrady je dobré přilákat nejen včely, ale také čmeláky, pestřenky, motýly, pavouky a další drobné pomocníky, kteří společně vytvářejí zdravý ekosystém. A stejně důležité je na podzim zahradu dokonale "neuklidit" – mnoho hmyzu totiž zimuje právě v dutých stoncích, suchých květenstvích nebo spadaném listí. 

Mají smysl hmyzí domky?

Tomáš: Ano, ale jen pokud jsou součástí živé zahrady. Hmyzí hotel uprostřed sterilního trávníku moc nefunguje. A někdy přírodě pomůže víc hromada větví, starý pařez, neposekaný kout, nebo kus mrtvého dřeva než designový domeček z obchodu.

Zná přírodní zahradník slovo škůdce? Je slimák jeho kamarád?

Terka: Samozřejmě to slovo známe :). Jen se na něj díváme trochu jinak. Slimák není "zlý tvor". Je součást systému. Problém většinou vzniká tehdy, když se naruší rovnováha a chybí jeho přirození predátoři. 

Slimáci sice patří mezi nejméně oblíbené návštěvníky zahrady, ale i oni mají v přírodě svůj význam. Pomáhají rozkládat odumřelé rostliny a jsou důležitou součástí potravního řetězce. Místo snahy zlikvidovat všechny slimáky je proto lepší podpořit v zahradě jejich přirozené predátory. Slimáky loví například ježci, ropuchy, ještěrky, slepýši, ptáci, kachny nebo střevlíci. Právě pestrá a přírodě blízká zahrada s úkryty, vodou, keři, listím a kouty ponechanými trochu "divoce" pomáhá tyto pomocníky přilákat. Když v zahradě funguje rovnováha, většinou není potřeba sahat po chemii ani vést nekonečný boj se slimáky. 

Tomáš: To ale neznamená pasivitu. I přírodní zahradník chrání sazenice, slimáky sbírá a upravuje podmínky. Jen se snaží nevyhlásit válku celé přírodě.

Jaké chyby dělají začátečníci nejčastěji?

Tomáš: Asi největší chybou bývá netrpělivost. Lidé chtějí zahradu rychle zaplnit a okamžitě naplnit svou představu o dokonalém prostoru. Jenže přírodní zahrada potřebuje čas. Rostliny si musí najít své místo, půda ožít a celý ekosystém postupně vytvořit rovnováhu. To nejkrásnější často přichází až po několika sezónách, kdy zahrada začne fungovat přirozeně a téměř sama. 

Terka: A také přílišnou kontrolou. Časté chyby bývají přílišné rytí, sterilní úklid, moc holé půdy, okamžité řešení každého problému nebo snaha mít všechno dokonale upravené. Mnoho lidí chce mít zahradu perfektní hned. Jenže přírodní procesy potřebují čas, stabilitu, pestrost a prostor vytvořit vztahy.

Může přírodní zahrada ovlivnit okolní krajinu?

Terka: Rozhodně. Každá živá zahrada zadržuje vodu, ochlazuje okolí, podporuje biodiverzitu a vytváří malé útočiště pro život.

Tomáš: Jedna zahrada sama svět nezmění. Ale tisíce živých zahrad dohromady už ano.

"Bydlíme na zahradě" je i název vaší vznikající knihy. Co se v ní čtenář dozví?

Terka: Nechtěli jsme napsat jen knihu o zahradničení, těch je už hodně. Je to spíš kniha o vztahu k místu, půdě, vodě, biodiverzitě i o tom, jak zahrada může ovlivnit náš způsob života. Je to jednoduchý a praktický průvodce, jak si vytvořit nebo postupně přetvořit konvenční zahradu v přírodní.

Tomáš: Hodně věcí jsme si museli nejdřív sami zažít. Třeba jak funguje mulč, co udělá živá půda, jak se mění mikroklima, nebo jak rychle se vrací život tam, kde člověk přestane všechno sterilizovat. A také jsme si museli projít tím, co nefunguje.

Mnozí chtějí mít krásnou zahradu celý rok. Co pro to musejí udělat?

Terka: Myslet na všechny sezóny, ne jen na léto. Krásná zahrada není ta, která kvete dva týdny. Fungující zahrada pracuje s postupným kvetením, strukturou, travinami, plody, zimní siluetou i sezónní proměnlivostí.

Tomáš: A hlavně přijmout, že zahrada není katalogový obrázek. Každé období má jinou krásu.

Jak se díváte na robotické sekačky?

Tomáš: Chápeme, proč je lidé používají. Ale z pohledu přírodní zahrady mohou výrazně ochuzovat biodiverzitu. Robot seká často, nízko a bez přestávky. Tím mizí květy, úkryty, potrava pro opylovače i přirozený rytmus trávníku.

Terka: Navíc jsou problematické pro ježky a další drobné živočichy, hlavně při nočním provozu. My máme nejraději kompromis část zahrady udržovanou, část volnější, vyšší trávu, květnaté pásy a různé režimy péče.

Jak tedy správně sekat trávu – a mít přitom živý trávník?

Tomáš: Nesekat příliš nízko. Vyšší tráva lépe drží vodu, chrání půdu a zůstává déle zelená.

Terka: A hlavně nesekat všechno naráz. Skvěle funguje mozaikové sečení, ponechání vyšších pásů, nebo kombinace krátkého trávníku a loukovějších částí. Právě pestrost dělá trávník živým.

Jak bez chemie dotovat zahradu živinami?

Tomáš: Kompostováním. Kompost není jen hnojivo, je to potrava pro půdu. A zároveň krásný příklad toho, že v přírodě nic není odpad. Posečená tráva, listí, zbytky rostlin nebo kuchyňské biozbytky – to všechno se může vrátit zpět do koloběhu. Kompost je základ, nebo chcete-li srdce zahrady. Bez kompostování zdravou zahradu nevybudujete, a je jedno, jestli je konvenční, nebo přírodní. Téma kompostu by vydalo na samostatný rozhovor. Právě kompostování je to, co mě na přírodních zahradách baví nejvíc: jeho smysluplnost, uzavření koloběhu a vědomí, že to, co by jinde skončilo jako odpad, se v zahradě mění v nový život.

Terka: Dokud se lidé nenaučí kompostovat a brát to jako přirozenou součást zahrady - zahradničení, není možné, aby došlo ke skutečné změně. Vlastní kompost má na vaši zahradu neuvěřitelný vliv.

Co dělat, když se něčemu na zahradě nedaří?

Terka: Především nepanikařit. Když rostlina dlouhodobě nefunguje, může to být zpráva, že místo chce něco jiného, že půda ještě není připravená, nebo že rostlina pro dané podmínky prostě není vhodná.

Tomáš: A někdy je největší moudrost nepřesvědčovat místo násilím. Přírodní zahrada člověka učí pokoře.

Co by v živé zahradě podle vás rozhodně nemělo chybět?

Terka: Stromy. Bez stromů se zahrada přehřívá, vysychá a ztrácí mikroklima. A pak pestrost, nesmí chybět trvalky, byliny, keře, květy během celé sezóny i prostor pro trochu divokosti. Když zahrada kvete, voní, něco plodí a něco v ní bzučí, začne působit opravdu živě.

A co byste si naopak do zahrady nikdy nesázeli?

Tomáš: Asi nic, co vyžaduje permanentní boj s podmínkami. Když rostlina potřebuje neustálou záchranu, chemii a extrémní péči, často to znamená, že na dané místo jednoduše nepatří.

Terka: A také velmi agresivní invazní druhy nebo monokultury. Přírodní zahrada by měla být pestrá, stabilní a dlouhodobě funkční.

Vy často říkáte: "Věříme, že zahrady mají moc proměnit svět kolem nás." Jak?

Terka: Tím, že mění vztah lidí k přírodě. Když člověk zažije živou půdu, opylovače, vodu, stromy a fungující ekosystém, začne krajinu vnímat jinak.

Tomáš: A zároveň každá živá zahrada zadržuje vodu, ochlazuje okolí, podporuje biodiverzitu a vrací život do krajiny. Možná ne jedním velkým gestem. Ale mnoha malými místy, která znovu dovolí přírodě fungovat.

Co byste si přáli, aby si lidé z přírodní zahrady odnesli?

Terka: Asi pocit, že zahrada není něco, co musíme ovládnout, ale živý organismus, jehož jsme součástí. Příroda není protivník, kterého je potřeba neustále korigovat a měnit, ale moudrý a funkční systém, bez kterého zdravě žít neumíme. A možná i pochopení, že krása zahrady nespočívá v dokonalosti, ale v životě, rozmanitosti a přirozené rovnováze.

Rovnováha neznamená klid ani nehybnost, ale naopak rozmanitost a neustálou proměnu. Přesně tak funguje i příroda — všechno se mění, vyvíjí a hledá své místo. A zahrada nám to každý den připomíná.

Tomáš: A možná i větší důvěru v přírodní procesy, protože čím víc člověk přírodu pozoruje, tím víc zjišťuje, že:

živý systém bývá často chytřejší než naše snaha mít všechno pod kontrolou.